Čas plynul, někdy tak zběsile, že se nic nestíhalo, jindy si všichni už přáli být na pravdě boží.
Tak ubíhaly dny, týdny, měsíce. Tsurugi se za tu dobu podařilo stát chuninem a pokavaď to ještě šlo, její vztah se Saiem se více a více upevňoval. V Konoze ji už zcela přijali mezi sebe. Často chodila navštěvovat Ichiraku ramen a skvěle si rozuměla se staříkovou dcerou Ayame. Se Zakutou chodila do knihovny, kde dokázala trávit hodiny.
Po dlouhé době dostala misi jen se Saiem. Nějácí potulní ninjové sužovali klan Damaru, který byl již hodně oslabený a sám by se neubránil.
Byli na cestě přes tři dny než konečně dorazili na smluvené místo. Nečekali dlouho a už kolem nich stálo několik mužů ozbrojených rolnickým náčiním.
„Jsme ninjové z Konohy a hledáme klan Damaru." Řekla Tsurugi klidně. Za necelé dva roky přeci jenom něco odkoukala od zkušenějších členů skupin, ve kterých bývala.
„To jste tu jen dva?"
Sai přikývl na dotaz muže.
„To nám tedy pomůžete." Odfrkl si jiný muž.
„Prosím nepodceňujte ninji z Konohy." Pronesl Sai neutrálně.
„S těmi potulnými ninji by jste nám možná dokázali pomoci." Ozvalo se ze stínu nedalekého stromu.
„Ale ti už se stáhly ze strachu před hadím démonem." Ze stínu vyšel postarší muž.
„Bijuu?" Pronesla Tsurugi.
Muž se chraplavě zasmál.
„Kéž by to byl jen takový démon. Ne, tenhle se nechává oslovovat lord. Pche, houby lord. Orochimaru nás terorizoval už dříve a nic nepomohlo."
„Orochimaru.." Zopakovala si sama pro sebe Tsurugi.
„Pojďte za mnou, třeba s vámi aspoň vydržíme o něco déle." Pobídl je prošedlý muž.
Po chvilce cesty začali narážet na skromná stavení ze dřeva. K jednomu z nich si s mužem přisedli.
„Jak jsem říkal. Tohle nejsou naše první zkušenosti s Orochimarem a vsadím se, že vy o něm také neslyšíte poprvé." Započal muž svou řeč.
„Stalo se to zhruba před devatenácti lety. V tu dobu jsme byli roztroušeni po celém lese. Málokdo z nás ovládal ninja techniky. Ani nás to příliš netrápilo, s okolím jsme vycházeli dobře nikdo neprahnul po našem území. Ale jednoho dne se tu objevila ta zmije. Mužům, kteří ovládali nějáké ty ninja techniky, nabízel sílu a moc, když se k němu přidají. Já, jako většina těch co už měli ženy a děti, jsem odmítl. Proto mi před očima zabil mé děti a unesl ženu." Mužovi zeskelnatěly oči při vybavení vzpomínek, které už dlouho potlačoval.
„Skoro po roce se mi Yahiko vrátila těhotná. Ještě tu noc porodila dívku. Bohužel se Yahiko nedožila dalšího rána. Rána, které přišel Orochimaru. Žádal po nás svou dceru pod výhružkou zničení lesa. Neměli jsme na vybranou. Jakmile jsme mu novorozenou dívku přenechali, lehly naše domy popelem. Když se Orochimaru ztrácel v plamenech pronesl k nám,Dokavaď bude žít má dcera, nedojdete poklidného konce. Proto ji dávám jméno Tsurugi Shini, tak jak pravila černá legenda."
Tsurugi se rozšířili zorničky. Nevěděla, co si myslet. Naštěstí si toho muž nevšiml.
„Od té doby se nám nic nedaří. Neustále nás přepadají, stíhají nás hrozné nemoci a úroda schází." Prošedivělí muž si položil hlavu do dlaní a pokoušel se zastavit těch pár slz.
Sai položil svou ruku Tsurugi na rameno.
„Jsi v pohodě Zeroni?"
Tsurugi okamžitě pochopila Saiovu otázku.
„Jasně, jen mě to dojalo." Protřela si oko rukou.
„Nevíte, kdy by se mohl objevit?" Zeptala se a poté se rozhlédla po okolí. Prošedlý muž zavrtěl hlavou.
„Tak já jdu na hlídku první. Ty si zatím odpočiň." Po nezdařeném pokusu o úsměv utekla na nejvyšší strom v okolí.
Sai zůstal s postarším mužem o samotě.
„Vy jste vůdce?" Zeptal se Sai.
Muž přikývl. Nastala chvíle naprostého ticha, jako by se nikdo neodvažoval narušit strašlivou pravdu.
„Chcete udělat místo v nějakém z domů?" Zeptal se muž.
Ne, děkujeme, ale stačí nám to tady." Odmítl Zdvořile Sai.
           

            Noc byla temná a klidná. Lesem se neneslo žádné víření noční zvěři. Nic, jen mrtvolné ticho před bouří. Tupá rána pro všechny smysly. Naprosto stejná atmosféra panovala po další tři dny.
Tu noc hlídkovala opět Tsurugi. Seděla na nejvyšší větvi stejného stromu jako poprvé. Zády se opírala o drsnou kůru kmene a ustavičně hleděla na krvelačný měsíc. V ocelových očích se jí odrážela jeho narudlá zář. Vítr si pohrával s jejími vlasy rudými jako krev, jenž ji kolovala v žilách.
Z ničeho nic sebou trhla. Cítila něčí přítomnost.Zlověstnou a silnou, přitom tak blízkou.
„Saii!! Je tady!" Zakřičela jak nejhlasitěji dokázala.
V tu chvíli vzplál dům u stromu, na kterém byla, plát zeleným ohněm. Plameny šlehali vysoko a co nevidět už olizovali celý strom. Tsurugi neměla na vybranou, musela skočit. Vrhla se ze stromu dolů, už byla skoro u země, když se kolem ní obmotal had velikých rozměrů. S trochou námahy se dostala z jeho sevření a běžela pomoci Saiovi spěchajícímu k domu o kaď se ozýval něčí nářek. Najednou pláč ustal. Oba se zastavili. Takřka okamžitě se z hořících trosek začala vynořovat osoba se škodolibým úsměvem na protáhlé tváři. Orochimaru si přitáhl kunai k hlavě a olízl z něj krev jeho ubohé oběti.
Tsurugi se neudržela a plná vzteku na něj zaútočila přímo.
„Zeroni ne!" Zakřičel Sai, ale už bylo pozdě. Tsurugi se řítila směrem k Orochimarovi. Ten k Tsurugi natáhl svou pohublou paži, chytil ji za zápěstí a mrštil jí do hořících trosek.
„Jen mi neříkej, že odmítáš svého otce. Tsurugi." Zasyčel Orochimaru posměšným hlasem. Všichni přihlížející zpozorněli.
„Tsurugi?" Ozývalo se přidušeně odevšad.
„Tsurugi Shini? To je ona?" Ozvalo se neznámo odkaď.
„Tsurugi se ukázala, jako neposlušné dítě." Pokračoval výsměšně Orochimaru.
„Dávám vám možnost zbavit se vašeho prokletí. Čiňte tak, jak praví černá legenda." Mávl rukou k dívce s očima v nichž se odrážel on sám v zelených plamenech.
Orochimaru se neohroženě otočil a odkráčel zpět do hořících trosek.
Členové klanu Damaru se obrátili proti svým spojencům. Sai a Tsurugi byli připraveni na čelní střet, ale někdo je omráčil ze zadu.

            Když se Sai probudil, byl přivázán ke kmeni stromu a vedle něj byla přivázána Tsurugi. Oba měli svázaná zápěstí, za která byli pověšeni na jedné z mnoha větví stromu. K nohoum měli přivázaný provaz, jenž je držel stále napnuté. Tsurugi měla hlavu pokleslou, vlasy ji zakrývali tvář, na které ji hrál zmučený úsměv. Na rozdíl od Saie ji už netrápily otázky o tom co se s nimi stane. Ona to věděla, věděla, co všechno přijde. Věděla, že…. že, že se musí rozloučit.
„Saii.." Zašeptala přiškrceně.
„..slib mi, že jim nebudeš v ničem bránit." Pozvedla hlavu a vlasy odkryli její úsměv.
„Ale…" Chtěl namítat Sai.
„Prosím Saii, slib mi to." Žádala ho opět.
Saiovi se s přikývnutím skutálela po tváři slaná kapka žalu.
„Neboj." Tsurugi odvrátila tvář.
„Můžeš mě držet za ruku?" Zeptala se Saie.
Sai natáhl ruku a chytil tu Tsuruginu.
„Díky."
            Legenda se začala plnit. Všichni členové klanu Damaru si stoupli do půlkruhu kolem Saie a Tsurugi. Stařec si stoupl před celý klan a k Tsurugi přistoupili dvě osoby v maskách hadů.
Stařec započal svou řeč určenou starým písmem.
„Dítě zplozené démonem je teď spoutané provazy našich lidí. Její krví vykoupíme svou a našich dětí. Až její tělo splyne se zemí, bude se dařit polím, lesům i zvěři. Nemoci ustoupí zpět do pekelných hlubin." Otočil se od davu směrem k Tsurugi a Saiovi.
„První čtyři rány náleží nám." Stařec mávl rukou na maskované osoby. Ty si odepnuli od boku své katany a zarazili je Tsurugi do nohou. První nad kolena a druhá pod kolena.
Sai cítil jak mu Tsurugi stiskla ruku pevněji. Pohladil ji přes její prsty svým palcem, nic ví pro ni nedokázal. Dělalo se mu zle z jeho samotného. V srdci cítil nezkrotnou chuť zabít Orochimara a všechny členy klanu Damaru. Přál si být sám s Tsurugi. Zase zpátky v jeho pokoji, jen oni dva. Chtěl vrátit chvilky, na které nikdy nezapomene. Vrátit čas a nikdy ji už nepustit z náručí. Ale teď … teď, když ho potřebovala nejvíce, nezmohl se na víc než ji pohladit po prstech. Po tvářích mu proudem ztékaly slzy. Ani si nepamatoval, kdy naposledy brečel. Tsurugi ho naučila opět se smát od srdce, mít opravdové přátele a milovat, ale naučila ho i brečet to nechtěl… už nikdy nechtěl brečet. Se zlostí hleděl na ty dvě osoby, jedna právě vytáhla kunai a vrazila ho Tsurugi po plíci. Sai měl pocit, že by zabil všechny pouhým  ohledem. druhá osoba vytáhla kunai a vrazila ho Tsurugi pod druhou plíci. Poté odřízli Tsurugi od větve, tím ji uvolnili ruce způsobili pád na obličej. Tsurugi si nestihla dát dost znecitlivělé ruce před sebe a tak dopadla na kunaie ve svém těle, které jí projeli skrz na skrz. Maskovaní donutili Tsurugi kleknout a jeden jí roztřesenou rukou podal dýku.
„Máš nějáké poslední přání?" Zeptala se jí jedna z maskovaných osob.
Tsurugi lehce přikývla.
„Omračte ho prosím." Zavřela oči a po tvářích ji sjeli první slzy.
„Ne-nemůžu t-to udělat, když se bude dívat." Zalykala se Tsurugi.
Sai bezmocně zavrtěl hlavou, pak jen viděl Tsurugi držící si dýku u krku jak se mu ztrácí v temnotě.
„Ať se splní legenda!!" Tsurugi si s uslzeným úsměvem zabodla kudlu do krku. Zavřela oči a cítila jak bolest odchází.

            Nekonečná temnota ustoupila zapadajícímu slunci a přicházející chladné noci. Zadul vítr prosáklý smrtí. Sai otevíral oči, ležel v povolených provazech na tvrdé zemi, rozhlížel se a pátral po ní, ale pohledem nacházel pouze ležící členy klanu Damaru. Až konečně … přispěchal k ní a opatrně položil její hlavu na svá kolena. Po tvářích se mu opět hrnuly proudy slz.
„Už neplač." Ozvalo se z Tsuruginých úst zastřeným hlasem.
Sai zavrtěl hlavou. Nemohl to zastavit. Tsurugi se pousmála.
„Sáhni mi do kapsy."
Sai tak učinil a vytáhl z kapsy černou knihu bez názvu.
„Tomuhle vděčím za tvůj život Saii."
Sai položil Tsurugi prst na ústa.
„Jsi opravdu divná." Řekl Sai.
„Ty taky." Odpověděla mu Tsurugi.
Sai se k ní naklonil a naposledy svlažily jeho rty ty její. Jejich poslední společná chvíle. Naposledy kdy měli spolu být šťastni. Ta chvíle, ne kterou se nezapomíná, a kterou si lidé mají střežit. Naposledy…..
Měl pocit jako by se mu rozplývala v rukou. Vlasy se mu prohnal studený větřík a o zem zařinčelo několik zbraní.
Jediné co mu po jeho lásce zbylo byli srdcervoucí vzpomínky, černá kniha ukrývající hrozné tajemství a duhový kámen zalitý slzami, který pevně držel v ruce.
Na nebi se objevili první hvězdy a tam kde byla půda potříštěná krví dítěte proviněného svým vlastním narozením, vyrostly stříbrné květiny odrážející smutek v jeho srdci.

 

Úryvek z černé knihy..
...sílu nedává, to dítě, ale jméno. Je to kletba pro rodinu dítěte, jež zhřešila......
....Našlo se mnoho různých odvětí legendy, ale jen jedna je pravdivá. Dítě démona může zemřít jen svou vlastní rukou a sebou tím vezme všechny, kdo přihlíží....
.....láska mu může dát čas na poslední rozloučení.....
.....nikdy nedojde klidu...
..nikdy...
21.02.2012 11:37:57
Keito
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one